Moje multikulti třída z celého světa

Ahoj po víc jak roce! Je tady ještě někdo se mnou? Doufám, že jo! Měla jsem neplánovanou odstávku v psaní, ale chybí mi to. Udělala jsem si na blog/na sebe zase víc času a těším se, že si budu mít zase kde urovnávat myšlenky a pak zpětně brouzdat v zorganizovaných fotkách z výletů. A taky že vás to bude bavit, aspoň stejně jako předtím.

Dneska začnem relativně aktuálním tématem. Od ledna jsme s Adrim přestěhovaní v Belgii. Abych tady přežila, začala jsem chodit na hodiny francouzštiny. S angličtinou si v našem okolí moc vyskakovat nemůžu, nebo můžu ale nenajím se. 🙂

Velkou shodou náhod učí Adriho teta v jedné škole, kde mě vzali hned v lednu, protože se jim uvolnilo místo, když se někdo odstěhoval. Ve třídě jsme byli docela pestré složení – Indie, ČR, Bělorusko, Pakistán, Palestýna, Íran i Srbsko a Albánie. Ze začátku jsem nerozuměla nikomu ani slovo, protože přízvuk ostatních, jejich špatná výslovnost a tak všelijak, udělají z francouzštiny ještě větší chaos než je normálně. Ale měli jsme tu nejmilejší, nejpozitivnější a nejvíc empatickou paní učitelku, jakou si dovedete představit. Hlavně díky ní jsem s francouzštinou konečně poskočila.

S Mukeshem a paní učitelkou Maji

Oficiálně byl kurz 4x týdně na 2,5 hodiny, ale několik týdnů z toho bylo volno, hodiny odpadaly a já taky byla chvíli v ČR i nemocná, takže úplně ukázkovou docházku jsem neměla. Kurz byl pro úplné začátečníky a byl zaměřený na mluvení a prvotní dorozumívání se. Téměř nikdy jsme neměli žádné texty ke čtení a ani jsme nepsali (to mi třeba vůbec nevyhovovalo). Každou hodinu jsme měli jiné, někdy i zážitkové cvičení a byla to sranda. A protože hodně týdnů bylo volno, našla jsem si na internetu tento online kurz a dost jsem jela podle něj a ještě stále jedu. Je v něm krásně vysvětlená gramatika, jedete svým tempem a hlavně víte, k jaké úrovni se blížíte a třeba tohle mě hodně motivuje a baví mě to.

V červnu jsem měla poslední hodinu s výstupním pohovorem a já pořád nevěřím tomu, že jsem se dostala na úroveň A2. Před 5 měsíci jsem sotva pozdravila a řekla jak se jmenuju a dneska už se nebojím zeptat se na cestu, říct si v pekárně o nařezání chleba do vlastního pytlíčku a na rodinných sešlostech vyprávět celé dlouhé věty nebo si dělat srandu z Adriho. Do Vánoc se chci zlepšit na úroveň B1 a pak se poplácám po ramenech znovu a budu víc než spokojená, že jsem zmákla jazyk, ke kterému jsem si na střední vypěstovala naprostý odpor. Nejtěžší na tom všem bylo právě zlomit to nastavení mysli, že to půjde a že je francouzština krásný jazyk a můžu v něm být dobrá.

Z čeho mám radost ještě větší a co mě obohatilo daleko víc, byl ale všechen čas strávený s mými spolužáky. Slyšet jejich životní příběhy, co je přivedlo do Belgie, jak žijí, jak přemýšlejí… Docela to se mnou zacloumalo a na hodně věcí zase nahlížím úplně jinak a taky si víc věcí zase vážím.

Moje 3 hlavní uvědomění z našeho společného študýrování:

  • pohostinnost a dobré jídlo stačí k tomu, aby si rozuměly všechny národy světa
  • rodinu máme jen jednu a ať se děje co se děje, držme při sobě
  • i když někdo neměl nazbyt, podělil se i o to málo a přidal otevřené srdce k tomu

Další semestr už v tomto složení pokračovat nebudeme, ale snad aspoň trošku zůstaneme v kontaktu.

V Belgii jsme se ocitli z různých důvodů, nikdo z naší třídy kvůli jazykové bariéře neměl práci, pro kterou byl ve své zemi kvalifikovaný nebo vystudovaný, ne každý zvládá proces adaptace bez problémů. (Já jsem výjimka, že pracuju na dálku do Čech). Většina spolužáků je v Belgii i se svými rodinami a nemají tady nikoho, kdo by jim se vším pomohl. Všichni do jednoho se ale snaží zapadnout, poctivě chodí na hodiny, když se potřebují objednat k lékaři nebo vyřídit něco pro děti v jejich škole, chodí na “konzultace” k našim učitelům, kde jim s tím vždy ochotně pomůžou.

Poslední den spolu

Půlka naší třídy utekla z vlastní země před válkou, je šílené si připustit, že se tohle ve 21. století ještě opravdu děje. Tohle vystřízlivění mě vrátilo zpátky na zem a uvědomila jsem si, v jak velké bublině jsem žila a co jsem kolem sebe všechno přehlížela, protože se mě to přece netýkalo. Teď si víc než kdy jindy vážím toho, v jaké zemi jsem se narodila a že se do ní můžu kdykoliv vrátit a nemusím se bát o život své rodiny. Taky si víc vážím toho, že jsem zdravá, mám vedle sebe Adriho a máme střechu nad hlavou. Tohle všechno totiž ti mí milí, úžasní a dobrosrdeční spolužáci ztratili nebo nějakou dobu neměli.

Až zas jednou ve zprávách na Nově uvidíte, jak budou redaktoři podávát různé informace o uprchlících, vzpomeňte si, že jsou to stejní lidé jako my a zkusme se je nebát přijmout mezi sebe. Konec konců já jsem teď v Belgii taky jedním takovým “uprchlíkem” a snažím se sem zapadnout.

Pusu z Belgii :-*

Marti

Komentáře
  1. Marti, úplně jsi mě dojala. <3 Jednak obdivuji, jak s Adrim fungujete (alespoň z toho co sdílíte 🙂 )a jak odvážně jsi se do celého toho stěhování a procesu adaptace vrhla. A máš pravdu, člověk by měl být vděčný za to, co má. <3 Kolikrát ani netušíme, jak dobře se tady v Česku vlastně máme…

  2. DAYS & JOYS napsal:

    Ahoj Marti, celkom náhodou som znova otvorila tvoj blog, či náhodou niečo nepribudlo, a aké milé prekvapenie. S tým jazykom naozaj klobúk dolu, poplácat sa môžeš už teraz… tvoja multikulti skúsenosť je naozaj na zamyslenie, niečo aktuálne. Nech sa vám tam s Adrim darí a určite si rada prečítam tvoje ďalšie články. Napríklad o práci na diaľku alebo niečo o Belgicku, ešte som tam nikdy nebola 🙂 Pozdravujem zo Slovenka. Mirka

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *