Když jsem minule zveřejnila 11 faktů o mně a zmínila jsem, že jsem byla na stáži v Indonésii, tak mi pak přišlo pár dotazů, jak jsem se tam dostala, co jsem dělala a jak to probíhalo? A protože by to možná zajímalo víc lidí, tak jsem se to všechno rozhodla sepsat do tohoto článku.
Psal se rok 2009 a já jsem se hned v prvním týdnu na výšce přihlásila do mezinárodní studentské organizace AIESEC. Zkrátka jsem se nechtěla v Praze nudit 😀 Hned po úvodní konferenci jsem věděla, že se v létě vypravím někam na stáž. Lákalo mě vydat se do Asie, kam tou dobou ještě tolik turistů ani stážistů nejezdilo a upřímně jsem o ní věděla uplné prdlajs… O pár měsíců později jsem prošla výběrovým řízením, celá opocená po testu z angličtiny jsem si myslela, že asi zůstávám doma a nikam nepojedu, protože tou dobou byla moje angličtina ještě docela katastrofa 😀 (Ano, opravdu bych v té době nepředpovídala, že budu mít jednou přítele cizince a jinak než anglicky spolu komunikovat nebudeme :D)
Každopádně s odřenýma ušima jsem prošla a začala si hledat stáž. Okouzlila mě Indonésie a projekt na základních/středních školách, kde jsem mohla připravovat prezentace o ČR, o mém životě a celkově přinést trošku naší evropské kultury na druhý konec světa.
Všechno klaplo a já se s plným kufrem dobrot z ČR a českou vlajkou vydala směr Indonésie ♥ Popis cesty z Čech na místo stáže jsem popsala na mém starém blogu asi ve 3. článcích 😀 Strašné drama jsem z toho tenkrát dělala, ale vtipné na tom je, si to zpětně číst a vidět, jak mě teď už maličkosti a kulturní odlišnosti při cestování vůbec nerozhodí.
Přivítání na ostrůvku Madaru v Sumenepu bylo šokující, na to se zkrátka nedá zapomenout. Oni mi nechali vyrobit baner s mou fotkou 😀 A ne jeden, ale hned 3! Jeden visel u hlavní cesty, aby všichni obyvatelé tohoto zapadákova byli připraveni, že se tady bude skoro 3 měsíce potulovat nějaký běloch. Druhý byl na budově školy, kde jsem měla „učit“, aby mě studenti poznali – opravdu by mě jinak mohli přehlédnout 😀 No a poslední vozil můj ředitel v kufru jeho auta, kdyby byla potřeba ho operativně někde vytáhnout, třeba při tiskovce a podobných vtipnostech, kterýma mě dokázal občas překvapit. Byla jsem první stážistkou na daném ostrově i daného projektu, který mimochodem funguje dodnes 🙂
Po zjištění, že moje „so so“ angličtina je jedna z nejlepších na celém ostrově, jsem se přestala bát mluvit a začala jsem si to užívat. Nechali mě nakonec všechny hodiny angličtiny na celé škole 🙂 S každou třídou jsme se viděla 1 – 2x týdně a připravovala jsem si hodiny úplně podle sebe. Původně jsem měla učit podle učebnice, kterou dodávala vláda, ale kdybyste viděli ty chyby tam, že si třeba pletli osoby „he“ a „she“ (a s tím se v Indonésii setkáte často), tak jsem řekla, že bych si to ráda udělala po svém a ředitel souhlasil. Dala jsem průchod kreativitě a bavily se jak děti tak i já.
Sedmáci třeba milovali Justina Biebera, tak jsme jednou rozebírali texty jeho písniček, s deváťákama jsme natáčeli video pro školní promo a ostatní třídy měly plno otázek o životě v Evropě. Nechápali třeba, jaktože se 5x denně nemodlím nebo proč mi každý den nechutná rýže 🙂
Kromě hodin na mé škole jsem měla i pár výjezdních zasedání 🙂 O víkendu mě bral ředitel na „místní univerzitu“, kde hodiny probíhaly docela podobně, jen jsem dostávala ostřejší otázky 😀 Třeba jak je to u nás se sexem a kdy se budu vdávat! Někdy jsem si připadala jako cvičená opice… to jsme tak jednou třeba dojeli na matematickou soutěž a já jim měla něco hrozně chytrého říct, aby je to motivovalo … ale na druhou stranu to mělo i své výhody. V místních novinách o mně vyšlo pár článků, dávala jsem rozhovor do rádia i do místní TV a jeden svatební salón mě využil jako modelku 🙂 Zkrátka celé městečko mě znalo a byla jsem pro ně „bílou“ celebritou.
Když měly děti prázdniny, dostala jsem volno na cestování a mohla se tak podívat na úžasná místa jako Borobudur nebo Prambanan a to víte, že Bali jsem si taky nenechala ujít.
Nakonec jsem musela odjet asi o 3 týdny dřív, protože se mi přihodila taková vtipná historka s pasem – ehm zmizel a už jsem ho nikdy neviděla, ale o tom třeba jindy. Teď už se tomu jenom směju. 😀
A proč mělo smysl na stáž kamsi do Indonésie vůbec jezdit?
Pokud ještě studujete na vysoké (nebo jste absolventy do 2 let od ukončení studia), je vám míň než 29 roků a myšlenka stáže v zahraničí se vám zalíbila, tak se určitě podívejte na stránky nastaz.cz, kde najdete všechny podrobné informace. Stáž, na které jsem byla já, byla v rámci programu Global Citizen a co je super, zrovna Indonésie je v partnerském programu s Českou republikou, takže šance, že se tam podíváte i vy je docela vysoká. Přála bych vám to, protože je to zkušenost k nezaplacení 🙂 Ostatní populární země jsou tyto: Taiwan, Rumunsko, Brazílie, Kolumbie a Maďarsko.
Shrnout 10 týdnů jenom do jednoho článku mi dalo docela zabrat, ale kdyby se jenom jeden z vás pro stáž rozhodl, tak to bude super a já budu mít radost za vás! Určitě mi dejte vědět a klidně se ptej na víc podrobností, ráda předám zkušenosti dál. Nebyla jsem totiž na stáži jenom v Indonésii, ale o dva roky později i na Srí Lance.
Krásný den
Marti ♥
p.s. Článek o tom, jak jsem bydlela na stáži v Indonésii, si můžete přečíst tady 🙂
Shltla jsem a jsem zas trochu víc nakopnutá do angličtiny, která je u mě tragická. 🙂 Plakáty mě pobavily, ale nejvíc mě dostala ta zpětná vazba po letech. Klobouk dolů.
Moni mě to taky dostalo, až skoro slza ukápla 🙂 Moc bych chtěla, aby holky dojely do Čech, ale ty letenky jsou pro ně tak extrémně drahé, že je spíš navštívím zase někdy já.
Opět krásný a inspirativní článek, Marti! 🙂
Moc bych se jednou chtěla vrátit do Asie, tak kdoví, jestli se třeba příští rok neinspiruji takovouto stáží…
A mohla bych být zvědavá, jaká je adresa toho Tvého starého blogu? Tedy pokud pořád existuje a není to tajné 😉
Určitě úžasný zážitek a zkušenost! Hned po tvém minulém článku jsem se koukala na odkaz, ale bohužel mi už 29 bylo a po škole jsem přes čtyři roky… Tak si hýčkám vzpomínky na au-pair v Irsku a erasmus v Turecku a třeba se jednou ještě někam na delší dobu podívám… 🙂
Sám teď přemýšlím nad vyražením do světa, jen přemýšlím jakou formou =D Každopádně bych se rád zeptal, jak jsi se cítila, když jsi byla vzhledem úplně jiná? A v čem sis naopak připadala s místními stejná? =)
Já jsem „vzhled“ asi vůbec neřešila 🙂 Když za mnou přišla jedna stařenka, jestli mě může pohladit, že v životě v kontaktu s bělochem nebyla, tak mě to potěšilo. Po pár dnech s místníma jsem jela na jejich vlně – pohoda, úsměv a no stress, všechno má svůj čas. S kamarádkou v mém věku jsme si povídaly o všem možném i nemožném, vůbec nezáleželo jestli je muslimka nebo ne. Největší rozdíl bylo VEDRO – mě bylo pořád a jim ne 😀
Teda ten plakát je hustej:-) Musela jsi tam být opravdu veliká celebrita! Jen mě překvapuje, že tě tam nechali chodit po evropsku v krátkých šatech. Škola podle žáků byla smíšená? A „venku“ (tj. mimo školu) se taky dalo chodit v evropských šatech?
Ahoj Olinko, ano všechny školy v mém okolí byly smíšené. V těch krátkých šatech jsem byla ve škole jenom poslední den, jinak jsem nosila dlouhou sukni až ke kotníkům nebo pláťáky a minimálně triko s krátkým rukávem, nemohla jsem mít holá ramena. Venku mimo školu jsem chodila i v kraťasích, brala jsem to trošku „naučnou“ formou, aby taky poznali, jak se chodí v Evropě. Na návštěvy jsem si ale brala šátek a něco delšího, večer jsem se pak zahalovala dobrovolně, jinak by mě dožrali komáři… Naštěstí mé oblečení nikdo po celou dobu moc nehrotil a tak jsem se tam neupekla:)
Dík za odpověď, já kromě Tuniska nemám zkušenost se státy s převahou muslimů a tam to berou tak, že z turistů jsou prachy, tak ať si chodí, v čem chtějí 🙂 Ti komáři, to teda musí být děs, mám vyzkoušené od nás z jižní Moravy, že když se „povede“ rok, tak se venku taky nedá být…